Rodokmen a problémy s pokrevní příbuzností

Sestavení ideálního rodokmenu vychází z představy určení vztahů osob pokrevně příbuzných se známým otcem a matkou každého dítěte. Teoreticky to vypadá jasně, ale v praxi se vše často komplikuje.

Jaké tedy mohou být problémy a nakolik se od této ideální představy můžeme, máme nebo dokonce musíme odchýlit?

a) Problémy s určením obou rodičů. Nastávají pouze ve vzácných případech:

• nalezenci,
• při záměně dětí.

b) Problémy s určením otce. Vycházíme ze známé zásady římského práva „Mater certa, pater incertus est“ (matka je jistá, otec nejistý). Mohou nastat případy:

• V matrice jsou uvedeni rodiče, ale ve skutečnosti počala matka dítě s jiným mužem.
• Matka neuvedla jméno otce, v matrice tedy není v rubrice otec žádný údaj.

c) Problémy s legitimizací dítěte nevlastním otcem. Jde o zvláštní případ, kdy matka neuvedla jméno otce, ale některý muž se za otce později přihlásí a dítě tzv. legitimizuje, tzn. udělá tak z něj legitimního potomka (legitimizaci se věnujme v jiném příspěvku).

Jak se postavit ke shora uvedeným problémům?

Především si musíme uvědomit, že rodokmen sestavujeme podle matričních záznamů, popř. podle dalších písemných dokumentů. Spolehlivé pokrevní příbuzenství však lze prokázat pouze rozborem DNA, což v drtivé většině sestavovaných rodokmenů prostě není možné. A proto – ať se nám to líbí, nebo ne – sestavování rodokmenů je o určení vztahů osob příbuzných podle matričních a jiných záznamů se vždy známou matkou a obvykle známým otcem.

Má tedy vůbec smysl sestavovat rodokmeny, když si nemůžeme být jisti pokrevním příbuzenstvím? Co si k tomu můžeme říci?

• Běžný život žijeme se stejnou nejistotou pokrevní příbuznosti – a přece fungujeme. Tak proč nechápat rodokmen jako vývoj rodu ve smyslu společenství obvykle pokrevně příbuzných lidí žijících ve vymezených sídlech, ovlivňujících se vzájemně prostřednictvím výchovy, společné práce a zábavy, lidí uznávajících společné hodnoty?
• Psychologové se v minulosti pohybovali „od zdi ke zdi“ v názoru na to, nakolik je osobnost člověka ovlivněna na jedné straně genovou výbavou a na druhé výchovou. Teorie „tabula rasa“ říkala, že člověk se rodí bez osobitých vlastností a všechny dostává výchovou. Naproti tomu opačný názor spočívá v tom, že v genech máme zakódovánu celou osobnost a jakákoli výchova nebo jiná interakce ji nemůže změnit. Dnes víme, že vliv na osobnost mají oba faktory.

Náš závěr
Má smysl sestavovat rodokmeny:

• i když se některé údaje nedozvíme vůbec (neuvedený otec),
• i když některé údaje mohou být nesprávné (pokrevním otcem je někdo jiný, než muž uvedený v matrice),
• i když známe pouze otce legitimizujícího dítě své partnerky.