Legitimizace potomků a rodokmen

Dnes hovoříme o adopci, dříve se používal pojem legitimizace. Jde o případ, kdy matka neuvedla u narozeného dítěte jméno otce (v matrice zůstalo v rubrice Otec prázdné místo), ale dodatečně se některý muž za otce přihlásil a dítě tzv. legitimizoval (udělal tak z něj legitimního potomka).

Mohou nastat případy:

• Legitimizace pokrevním otcem – výjimečná situace, kdy matka z nějakých důvodů neuvedla hned po porodu jméno otce, přestože bylo jí známo.
• Legitimizace nepokrevním otcem – celkem běžný akt, při kterém ženich přijal s nevěstou i její dítě (děti) za své. V tomto případě kromě podpisu legitimizujícího otce musel být dodatečný zápis do matriky narozených ověřen podpisy dvou svědků.

Ve chvíli, kdy se člověk pátrající ve rodové minulosti dozví, že některý z jeho předků byl legitimizován, obvykle se ptá, jestli vůbec má smysl v sestavování rodokmenu dále pokračovat. Pokud bychom dějiny rodu chápali jako zcel výlučně pokrevní záležitost, tak samozřejmě zde pátrání končí. Je ale pravda, že i když jsou zápisy otců v matrikách naprosto v pořádku, není nikdy jisté, jestli zapsaný otec je oním pokrevním. Proto se kloníme k názoru, že rodová historie je jakousi sociální historií rodiny, ve které mají své místo i nepokrevní, ale oficiálně uznaní příbuzní.

Důvody pro uznání legitimizace do rodokmenu vycházejí z otázky, kterou jsme si sami položili:  Co vlastně legitimizující otec dítěti před svědky dává? Není toho málo:

• Muž dává dítěti své rodové příjmení. To se projevuje i zapsáním tohoto příjmení do nového rodného listu dítěte.
• Muž přebírá veškeré povinnosti otce vůči dítěti, podílí se na jeho výchově
• Muž vede dítě k hodnotám, které sám uznává a které obvykle uznával jeho rod.
• Muž obvykle poskytuje dítěti domov.
• Muž často poskytuje dítěti (synovi) své znalosti a dovednosti v povolání, někdy mu přenechává svou živnost apod.

To znamená, že se kloníme k názoru, že sociálně dítě patří do rodu, i když pokrevně jen z poloviny po matce.